Červen 2012

Přání

28. června 2012 v 19:57 | Šeříková |  Lístky veršů
Než vyjde Slunce

Kam odešla?

25. června 2012 v 18:05 | Šeříková |  Pod slovem Láska
Nechávat si stékat kapky deště jako slzy štěstí po vlhké tváři, zasnít se nad krásou dnešních obláčků, představit si každého broučka jako přenádhernou vílu splněných snů, hledat konec duhy, upíjet s doušků ranní rosy, natáhnout se do mokrých lučních stébel, objímat stromy, jakoby k nám natahovaly své mírné dlaně, skočit do víru plného úsměvů, pohladit každou rostlinku, říci něco vnitřního druhému, tančit s paprsky o závod, lehnout si a dýchat všechno to neviditelné okolo, dát polibek zvířátku.. To všechno je láska.

Slzy maminky Přírody

23. června 2012 v 13:08 | Šeříková |  Příroda kouzlí
Křehounké víly upíjí z ranní rosy a místo ní nechávají zářit jitřní světlušky. Nádherné, kouzelné pokropení, co mi tančí po chodidlech, proklouzává mezi prsty a jako doušek čaje zmizí na poslední chvíli. Jak se blýskají, slzy štěstí maminky Přírody. Česám je svými nohami mezi luční stébla, která vyrůstají z voňavé půdy. A pavučiny na stromech světélkují jasněji než perly v řetízku. Kdopak by se neusmál? Kdopak by nenechal rostát své srdíčko? Kdopak by se nezamiloval do ospalých paprsků? Kdopak by se nerozplakal, kdykoliv Země vydechne další své překvapení?

Čaj fantazie

21. června 2012 v 20:33 | Šeříková |  Pod slovem Láska
Zpívám písničkou řečí beze slov,
těmi slovy, kterými mluví květiny
a stromy šeptají sametová tajemství.
Ujíždím na jednorožci splněných přáních,
ledovcové kry v říši chladu tají,
protože hřejivé obláčky mají narozeniny.
Někdy je volnost prázdná
jako sklenice duhy, když kouzlí na deštivé nebe,
kapky deště padají do mých dlaní
a mění se v slzy zapadajícího slunce.
Luna si pohrává s hvězdami,
které hledí
svou září na náš svět
a čirá dušička se spokojeně klepe
do rytmu andělské liry.

Jak asi chutná mlha, tam, nahoře, v nebeském království?
Jak asi voní vlasy dávných víl, tady, u maminky Země?
Jak asi chutná jablko, tam, ve výšinách vzdušných zámků?
Jak asi vypadá láska?
Sladce jako záhony jahod?
Jemně jako voda ze zázračné studánky?
Klidně jako spící polštář pod našimi vlasy?

A jak se asi vznáší myšlenky v říši vánku?
Jako unavená koťátka, co spokojeně předou v klubíčku?
Jako kvítky růže vzpomínání?
Jako pírka zamilovaných labutí?
Jako půda, co mizí pod chodidly?

A jak asi zní slovo bez písmen?

Okolo spící studánky..

18. června 2012 v 9:33 | Šeříková |  Pod slovem Láska
Malé semínko, které se zatoulalo z obrovského květu čarokrásné růže. Bylo úplně samo, na dlouhé cestě k vyklíčení. Bloudilo okolo středu matky Země, pořád nenašlo to správné místo na spánek - aby se cítilo bezpečně, zachumlané jako Slunce ve svých červánkových peřinách. Ptalo se stébel trávy, ukrytých křišťálových kyvadel i samotné planety, když se hřálo nad jejím srdíčkem, co zpívalo láskou ke všemu živému. Odpověď muselo hledat samo v sobě.. " Mořští koníci žijí ve vodě, přijmi své životní podmínky a budeš v pohodě!" uklidňovalo se. Unaveně se schoulilo do klubka a usnulo někde hluboko pod původní květinou..

Přírodní duchové

16. června 2012 v 10:56 | Šeříková |  Příroda kouzlí
"Každé stéblo trávy má svého anděla, který se nad ním sklání a říká: Vyrůstej, vyrůstej!" Tamlud (starobylý židovský text)
Když se zahledíme do kvítku nějaké překrásné rostlinky - na tu barevnost, pestrost, harmonii a klid, co uvnitř zpívá, protože uvnitř, ve svatyni dušičky, sídlí víla. Když se zahledéme do koruny stromů a vidíme tváře - tváře dryád, přírodních duchů. Když se zahledíme na čirou studánku, možná uslyšíme lehké zavzlykání - rusalky. Když se zahledíme na skálu, co nad dní létá? - Déva!

Děťátko

14. června 2012 v 11:22 | Šeříková |  Povídky
Srdce se podobalo čiré studánce, která odrážela zapadající slunce, které se červenalo únavou a zářilo radostí nad nádherně prožitým dnem nebo měsíc, co tančíval po její hladině, usmívající se hvězdy nezavírající oči, aby nám, poutníkům, svítily na cestu křehké duhy, obláčky - peřiny sladkých snů. Já se vznášela u vesmírného šatníku, chodila objímat skřítky do samého nitra maminky Země, toulala se jako ztracené koťátko po loukách. Myšlenky zůstaly schoulené do klubíčka a spokojeně předly, protože se měnily v neuvěřitelnou krajinu fantazie. Kvetlo jsi celou duší, kouzlilo jsi se slovy, jemnými ručičkami nahmatávalo chomáčky pírek měkké postýlky pro víly. Tvýma očima se všechno stávalo krásou. Ale stejně, jako ses probudilo, usnulo jsi v polštářcích mých slz.

Když..

7. června 2012 v 21:05 | Šeříková |  Příroda kouzlí
Jako když polštář spí,
Měsíc svítí se Sluníčkem,
jako když čaj zpívá o Andělské říši,
jako když vykvétá sedmikráska uprostřed zimy,
jako když se usmívám na svou bolest
a mávám svému odpočinku na rozloučenou,
jako když vzpomínky zmizí v mlze přítomnosti,
jako když prší z jasného nebe,
jako když se bílé obláčky mazlí s hvězdami
a hvězdy se stávají naší nadějí,
jako když se rozhodneme odejít z cesty
do noční krajiny zázraků,
jako když jíme pramínky vody a pijeme jahody,
jako když pláčeme bez slz,
jako když se radujeme v tichosti,
jako když v mlčení slyšíme vnitřní děťátko,
jako když zapadá Luna,
jako když se studánky očí roztřepí o oblásky srdce spřízené duše.
Jako když se nadechnu výdechem.

Být je normální..
... a zemřít.

Palác pod studánkou

3. června 2012 v 19:13 | Šeříková |  Povídky
Když sluníčko usíná na červáncích a měsíc tančí, psíci se schoulí pod peřinu. Čekají na svou pohádku jako ráno na první rosu. Hluboký nádech lásky, který spustí výlet do světa fantazie. Do paláce pod studánkou..

Trápení, trápení, trápení

2. června 2012 v 13:09 | Šeříková |  Za oknem
Seděla na své oblíbené lavičce v sakurovém parku. Byla krásná jako zapadající slunce, mladá jako ranní rosa a volná jako letní vánek. Proč se tedy cítila prázdná? Jenom kvůli tomu, že opustila nebesa, která ji skvěle doplňovala? Že se rozloučila s spřízněnou duší? Nevěděla začátek svého trápení, ani konec. Ten se ztrácel v záři luny.