Děťátko

14. června 2012 v 11:22 | Šeříková |  Povídky
Srdce se podobalo čiré studánce, která odrážela zapadající slunce, které se červenalo únavou a zářilo radostí nad nádherně prožitým dnem nebo měsíc, co tančíval po její hladině, usmívající se hvězdy nezavírající oči, aby nám, poutníkům, svítily na cestu křehké duhy, obláčky - peřiny sladkých snů. Já se vznášela u vesmírného šatníku, chodila objímat skřítky do samého nitra maminky Země, toulala se jako ztracené koťátko po loukách. Myšlenky zůstaly schoulené do klubíčka a spokojeně předly, protože se měnily v neuvěřitelnou krajinu fantazie. Kvetlo jsi celou duší, kouzlilo jsi se slovy, jemnými ručičkami nahmatávalo chomáčky pírek měkké postýlky pro víly. Tvýma očima se všechno stávalo krásou. Ale stejně, jako ses probudilo, usnulo jsi v polštářcích mých slz.


Vzpomínáš? Blížila se k nám Příroda, těhotná kotoučem slunce. Přála si pochovat děťátko, mě, rusalku zamilovanou do pána růženínového vodopádu lásky. Možná místo křehké bytosti viděla šeříkovou zář schovávající veškeré květiny, keře, stromy, vodní paláce, louky, zvířátka, aby se v noci samotná nebála temného stínu přicházejícího dospívání. Někdy před ním utíkala za hřebeny hor milých vzpomínek, kde poslouchala houslistku Naději nebo harfu čistého Míru. Bohužel, elegán Čas nerad vyčkával, proto holčičku unesl na svého koně Budoucnosti. Ani netušil, že přivolal noční můru - strach z osamělého života.
Kam se poděly sylfy líbající nebeské serafíny, mýtiny plné oslavujících elfů, pastelky královen nového plátna, mandaly roztočené tlukotem přírodního srdíčka, Lyra čechrající si křídla čekající na drobné stvoření s dlaněmi ušpiněnými od hlíny, neboť se snažilo zachránit poslední kopretinu? Nikam. Oni stále mávají, volají, neodešli pryč. To pouze hlas velké vědátorky, chytré slečny filosofky, uhoukané sůvy příběhů z minulých okamžiků je přeplakal. Ale již se ztrácí v mlze odpuštění.
Teď mi zase sedíš na klíně a necháváš se kolébat zpěvem ptáků, zurčením potůčků, šimráním zvědavými stébly trávy, které zase pozorujeme při růstu. Vykvétáš s prvními jarními paprsky, usycháš s posledním listím podzimního léta, abys přichystalo další zázraky na naší říši poznání. Učíš mě stále se vznášet nad hmotným světem. Jako dříve cestujeme do přístavu spánku, za ruce držíme elfky polární luny.

Dětství je nejkrásnější svou pomíjivostí.
Krása je krásná svou pomíjivostí.
Ale každé dveře se dají znovu otevřít!



Přístav spánku Marie Brožové


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Beatricia Beatricia | Web | 14. června 2012 v 14:56 | Reagovat

Děkuji ti za návštěvu a pochvalu. Jsem ráda, že poznávám tvůj zajímavý literární blog. Toto umění já neovládám. :-)

2 empty--island empty--island | Web | 14. června 2012 v 15:11 | Reagovat

Nebyla jsi náhodou na blogu jako Jasmína??
Jinak, máš úžasnej dess, hlavně to záhlaví!! To je úžasnej obrázek a fialová je moje nejoblíbenější barva. :)

Píšeš zajímavým stylem, takže musím první přemýšlet, abych pochopila, ale článek je melancholicky krásnej. :)

3 Lilly Lilly | E-mail | Web | 14. června 2012 v 15:58 | Reagovat

No nádhera proste! Toto, ako si to napísala. ;-)

4 otavinka otavinka | Web | 15. června 2012 v 10:16 | Reagovat

Nádherná povídka. Vidím, že máš taky ráda zapomenuté a čarokrásné studánky, které přináší nejen osvěžení. Hezký blog s něžným desingem. :-)

5 Sedmikráska Sedmikráska | E-mail | Web | 15. června 2012 v 19:13 | Reagovat

Vím, jaké je dětství :-) Jen si ho nepamatuji tak jasně, tak magicky a kouzelně :-)
Připomněla jsi mi ho! Děkuji!

6 edithhola edithhola | E-mail | Web | 15. června 2012 v 19:35 | Reagovat

Tvé věty o dětství a dospívání mě upoutaly. Je to všechno tak snivě a krásně popsané.

7 Alexandra Gryffin- Fox Alexandra Gryffin- Fox | Web | 15. června 2012 v 20:35 | Reagovat

Jako povídku bych to nespíš nenazvala, ale je to krásně napsané. Používáš spoustu zajímavých přirovnání a právě to dodává textu správné barvy.
K Brožové? Není třeba komentář. :)

8 Amélia van Raarová Amélia van Raarová | Web | 15. června 2012 v 21:06 | Reagovat

Nádhera... Omlouvám se, že sem píši pořád to samé, ale skutečně je to nádherné...

9 hnedoockaVer hnedoockaVer | 16. června 2012 v 11:19 | Reagovat

Takhle bych to popsat nedokázala,hezký článek i blog :-)

10 edithhola edithhola | E-mail | Web | 18. června 2012 v 19:57 | Reagovat

Dávám Tě do žebříčku na TT

11 Vendy Vendy | Web | 19. června 2012 v 0:22 | Reagovat

Nádherný příspěvek na TT. Taky jsem tě zařadila na Galerianu, ale výběr jsem ještě nezveřejnila, jsem teprve u čtvrtka, mám skluz...

P.S. na TT jsem viděla tvůj komentář u jistého Edy, z toho člověka si nedělej těžkou hlavu, on je dost hrubý, chybí mu sociální inteligence, je sice chytrý, ale povahou prostě mamlas.
Ani k němu nechoď, je to ztráta času, ten člověk s nikým nevyjde, všem by jen poroučel.
Vždyť i komentáře pod článkem píše sám sobě! (To nekecám, viděla jsem je.)
A už tenhle fakt něčemu nasvědčuje. Možná má zajímavé nápady a je svým způsobem kreativní, ale s nikým nevyjde, ani o to nestojí. A tak ať zůstává sám, jak ten kchůůůl v poli. Jen by mě zajímalo, proč cpe své články do TT, když nechce, aby mu lidi chodili na blog. To si trochu odporuje, zlatunka.

12 Šeříková Šeříková | Web | 24. června 2012 v 18:52 | Reagovat

[2]: Ano, Jasmína jsem kdysi dávno byla. A děkuji moc, Moniko/ Restless/ Evelin / Empty Island :-)

[3]: Jů, děkuji moc! :-)

[4]: Miluji studánky a to, co se v nich odráží - jsou tak čiré, že se po nich může procházet celá nebeská říše. Děkuji moc :-)

[5]: I pomíjivé se může vrátit. Probudí se, až ho poprosíme :-)

[6]: Jé, Edith, děkuji! Je pro mě opravdu něco krásného, když vidím Tvá slůvka v mé malé říši. :-)

[7]: Děkuji moc :-)

[8]: Nemusíš se omlouvat. Něco, co by mě u srdíčka zahřálo více snad ani nejde :-) Děkuju!

[9]: Já myslím, že ano, dokázala. Děkuju mockrát :-)

[10]: Jů! Děkuju! :-)

[11]: Děkuju moc, Vendy. Vždycky zahřeješ mojí někdy promrzlou dušičku :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama