Nechávat si stékat kapky deště jako slzy štěstí po vlhké tváři, zasnít se nad krásou dnešních obláčků, představit si každého broučka jako přenádhernou vílu splněných snů, hledat konec duhy, upíjet s doušků ranní rosy, natáhnout se do mokrých lučních stébel, objímat stromy, jakoby k nám natahovaly své mírné dlaně, skočit do víru plného úsměvů, pohladit každou rostlinku, říci něco vnitřního druhému, tančit s paprsky o závod, lehnout si a dýchat všechno to neviditelné okolo, dát polibek zvířátku.. To všechno je láska.
Tak proč se před deštěm shovávváme, proč se těšíme na čiré modré nebe, proč utíkáme před čmeláky, proč duhu jenom z dálky fotíme, proč vyhledáváme suché mýtinky, proč stromům bereme život, proč pláčeme bolestí, proč si květiny trháme do vázy, když jsou v přírodě doma, proč si temně nadáváme, proč se před slunečními dětmi ukrýváme, proč odcházíme ze svého těla, proč zvířátku nevěnujeme svojí volnost? Umíme vůbec milovat? Umíme milovat celým svým srdíčkem a tělem? Věříme ještě v něco?
Prosím.. odpusť, maminko Přírodo, please forgive us, mother Nature.. Anebo prostě ztichneme? Nebo se omluvíme mlčením?
Slibování v duhovém z DevianArtu
A nejen to, je toho mnohem víc, co můžeme udělat, abychom šetrně využili darů Matky Přírody...
Vendy | 
zelenykavalir | 
Ach... proč jen to dělám?
Chodím kolem stromů, ale nehladím. Čekám na sluníčko, ale když je, nepozdravím jeho děti... Jsem tak špatná...
Ale věřím... Doufám v to, že se dokážu změnit. Věřím v sebe. Má to cenu?