Trápení, trápení, trápení

2. června 2012 v 13:09 | Šeříková |  Za oknem
Seděla na své oblíbené lavičce v sakurovém parku. Byla krásná jako zapadající slunce, mladá jako ranní rosa a volná jako letní vánek. Proč se tedy cítila prázdná? Jenom kvůli tomu, že opustila nebesa, která ji skvěle doplňovala? Že se rozloučila s spřízněnou duší? Nevěděla začátek svého trápení, ani konec. Ten se ztrácel v záři luny.


I na vyprahlé poušti se najde oáza se studánkou a stromem, u kterého si můžeme na pár minut lehnout. Nechrání sice jako anděl strážný navždy, ale dokáže políbit nadějí zalévající květinu uvnitř nás, aby opět zasvítila do tmy obklopující myšlenky. Objeví se v pravý čas, s poledním stínem, paprsky hořící svíčky otevřených očí. Objeví se, až jí chytneme za jemnou dlaň a schováme pod deštník odrážející smutek. Tehdy roztáhne svá křídla a ukryje ztrápenou dušičku před vlastním prokletím jménem vztek. Nejspíš až přestaneme utíkat sami před sebou.. " Mořští koníci žijí ve vodě, přijmi své životní podmínky a budeš v pohodě" (Mir. Hrabica). Bytost v kápi má stejnou tvář, stejnou, kterou si hladíme u zrcadla. Musíme dlouhou kapuci obejmout, s láskou sesunout do říše splněných krás zapomnění. Až pak zahlédneme nádhernou existenci plnou záře dobra, v dlaní hladící šálek čaje nového začátku. Zavřeme víčka pro svět fantazie,..

Trápení se podobá dlouhé cestě tvořené nitkami stařenky strachu. Zkouší trpělivost, sílu, probouzí naše štěňátko zívající uklidňující písničku. Není zlé, podává úchvatný drahokam přizpůsobivosti. Bez něho by nadechnutí před slzavými rány chutnalo trpce, obyčejně, každý lehký záchvět stébla radosti by nenesl žádnou neobvyklost. Trápení patři mezi vzkazy podvědomé mořské víly. Volá: " Prosím, mé ploutve zmizely! Ne, už nechci oceány neporozumění. Osvoboď mě, přestaň útočit ostrou dýkou slov." Protože nejlepší obránou je láska duhové aury. Když poutníkům dochází poslední kapka životabudiče, požádají drobný pařízek o výlet do přístavu spánku. Malý zázrak poté vyroste v bezpečný, šeříkový keř. Odpočinou si. Ti poutníci jsme my lidé hledající poslední říčku topící uzavřenost. Přitom stačí pustit trápení. Uplave.. Jak? Řešit ho s přáním vodopádu odpuštění, nesmíme se tolik bát. Další leží ještě daleko od vteřiny mírného pochopení.

Někdy je zbytečné používat mnoho slov, když lze pouze říci miluji..

Obrázek pochází v blogu Aluška.org
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sedmikráska Sedmikráska | E-mail | Web | 2. června 2012 v 16:42 | Reagovat

Ale slovo miluji nebude nikdy zbytečné... Je to slovo, které každý rád slyší, ale jen málokdo ho dokáže cítit...

2 Amelie Amelie | Web | 2. června 2012 v 20:58 | Reagovat

Nádherně napsáno, nádherná dušičko. A slovo milovat, miluji je to nejdůležitější v našem slovníku. Tedy mělo by být, mnozí na něj zapomínají.

3 Vendy Vendy | Web | 3. června 2012 v 15:18 | Reagovat

Nádherný obrázek a k němu nádherná slova.
Ale cítím z nich smutek, zlatíčko.
Zdá se mi to, nebo je tu harmonie trochu narušena?
Ale vše zlé pomine a zase bude dobře.
To si pamatuj pro všechny chvíle nepohody.... 8-)

4 Mniška Mniška | E-mail | Web | 11. června 2012 v 23:11 | Reagovat

Nepřestává mě udivovat Tvá úžásná kaskáda slov a slovních spojení. Kam na to a na své inspirace jen chodíš? V tom jsou zachycena taková moudra, která, aby lidi pohledali! Asi začnu dělat reklamu na Tvůj blog. pro lidi by bylo užitečné, kdyby si tohle všechno přečetli

5 jezinka jezinka | Web | 14. června 2012 v 12:16 | Reagovat

Nádherně píšeš- jsem nadšená. :-)

6 otavinka otavinka | Web | 15. června 2012 v 10:20 | Reagovat

Pěkné. Připomenula jsem si v ten moment mých sedmnáct a také radosti a smutky, které mne provázely. Možná to k životu patří. Kdybychom nepoznali smutek, neocenili bychom ani radost. :-)

7 otavinka otavinka | Web | 15. června 2012 v 10:26 | Reagovat

A právě tento článek vynesl na světlo i básničku Fráni Šrámka:Splav. " Trápím se, trápím, myslím si,/ kde bych tě nejraděj potkal..." Dodnes ji znám zpaměti. Koukni se někde na ni. Určitě budeš taky unešena. :-)

8 Šeříková Šeříková | Web | 24. června 2012 v 18:11 | Reagovat

[1]: Myslím, že ho cítíme všichni, kdykoliv ho slyšíme z něčích rtů :-)

[2]: Jů? Děkuji moc, andělská dušičko. Možná si ho všichni šeptáme na uklidněnou, uprostřed spánku, když nás nikdo neslyší :-)

[3]: Děkuji mnohokrát. Smutek již dávno usnul. Nikdy bych si pavučinku ranní rosy nedovolila rozpárat jedinou slzou z temného světa. :-)

[4]: Já nevím. Řekla bych, že mi je někdo šeptá do ouška. Ale děkuji moc. A reklamu na můj blog? Páni.. :-)

[5]: Jů? Děkuji! :-)

[6]: Všechno zlé je k něčemu dobré. Děkuju :-)

[7]: Báseň znám, je nádherná!

9 dont-worrybe-happy dont-worrybe-happy | Web | 6. října 2012 v 20:07 | Reagovat

Milovat... Slovo, které mě pokaždé naplní naprosto úžasným pocitem! Hřeje mě jako sluníčko, jako huňatá deka, jako když můžu obejmou huňatého psa... Jako kdyby mě obejmul ON! ON, který ani neví, co k němu cítím... Jeho slova mě znervózňují... Neví to... Jeho pohled mě zmrazí... Necítí to... Jeho dotek mi v tělě způsobuje třepetání drobných motýlků, šok jako elektrickým prodem a výbuch jako 50 atomovek...! (Možná přeháním s tím posledním... :D) Netuší to... Nebo ví, cítí a tuší, ale nedává mi to najevo. Ta představa mě mučí! Představa věty ,,Miluju tě...!" z jeho úst, mířená kě mně, je něco naprosto... nepopsatelného!!! Láska!!! Kdo nezažil, nepochopí, kdo zažil, nepotřebuje vysvětlení... Kdyby si tohle jen všichni na světě přečetli, uvědomili si pravý význam těchto slov a rozněžnilo by je to tak jako mě, byl by na zemi ráj...!!! Ale vždy se najde někdo, kdota slova jako láska a milovat nepochopí... Škoda...!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama