Červenec 2012

S láskou večerních šátků

21. července 2012 v 15:59 | Šeříková
Na nebi zpívají polštáře, za kterými zatím spí miliardy hvězd. Království tvořená oblaky se rozplývají v růžové únavě, dopadá na slunce. I vánek hlasitě zívá a zcela mizí mezi blýskavými jednorožci. Za obzorem si hrají poslední paprsky, než se úplně vytratí za červánkovými peřinami. Drobné víly rozčesávají čupřiny tmavě modrých mraků, drobnými dlaněmi mávají usínající přírodě. Hledí, jak poslední elfové hrají na fujary, andělská křídla přikrývající zmožené lidi ( stejně jemně jako mateřská láska), rusalky se ztrácí za akvamarínovými vodopády, slova plují na loďkách zapomnění, říčky něžně hladí oblásky na dobrou noc. Pouze snílkové se prochází po světě fantazie, když Zemi vládne kouzlo večera. Dotýká se srdce hladkýma rukama - jako kdyby byl příjemná mlha, chladivý, objímá všechny šeříky, sakury, pomáhá rostlinám s ukolébavkou. Znamená lásku zahalenou tajemstvím, připomíná cestu stromu ( s milými, rozložitými kořeny - pažemi poskytující pomoc, obrovským náručím - skrýší před zlými vzpomínkami), bohužel trochu nahání strach z procházky do neznáma.

Déšť na provázku

17. července 2012 v 11:39 | Šeříková
Básnička, která zasvítila v projektu BÁSNĚNÍ

Pocity

17. července 2012 v 11:38 | Šeříková |  Lístky veršů
Básnička, která zasvítila v BÁSNĚNÍ :-)

S láskou paprsků

15. července 2012 v 19:51 | Šeříková |  Příroda kouzlí
Slunce pomalu otevřelo své nádherné oči už po ránu plné čisté radosti. Nechalo paprsky zahřívat krajinu jako prochladlého psíka zlatou bavlnou. Lehký vánek svěžího léta pohladil šátek večera a něžně ho sendal z nebe. To se změnilo v čirou probouzející se studánku. Šumělo drobnými vylekanými mraky, které začaly tiše plakat, aby vykouzlily na lučním koberci z květů heřmánku perly rosy. Blýskaly se všude, v korunách jabloní, mezi neposednými pramínky růžovánkových vlasů třešňové dryády, stékaly z tváře jitřní víle, krášlily i vzduch svou příjemnou vlhkostí. Bohužel se v osuškách skřítků zcela ztratily. Přesto světu vyčarovala úsměv na rtech. Její zmizení nadšeně oslavovali ptáci, neboť si konečně mohli jít "přátelsky" popovídat s unavenými žížalami. Sova přístavu snů zahájila den.

O přírodě..

12. července 2012 v 21:46 | Šeříková |  Deštivý Život
Hledáme smysl života jako čtyřlístek mezi kvítky heřmánků. Propadáme se do měkké peřiny snění, abychom neumrzli na chladném dechu toho, co se snaží napořád uhasit víru. Možná bychom si přáli bojovat za mír. Ale za mír se přeci nedá bojovat. S válkami svět ještě více šedne. Jenže něco na něm zůstává stále krásné, hladivé, hřejivé jako červánky okolo zapadajícího slunce a zároveň svěží jako perly ranní rosy. Maminka příroda, díky které můžeme žít, dýchat, cítit lásku, ztrácet se v kráse, toulat se po loukách splněných snů, ukládat se do přístavu spánku s uvolněním, že nádherné zde zůstane a kdykoliv smíme jít obdivovat nové zázraky uprostřed dřímající studánky. Ano, všechny mé touhy prorůstají k obrovské jemnosti Země.

Víla Houslistka

10. července 2012 v 20:35 | Šeříková |  U studánky
Jak křehká umí být slůvka, když jsou upřímná.. Dokáží políbit ztrápenou duši nebo zranit pouhou myšlenkou. Třísní se v nich vlnky emocí, cinkají jako písně ve vánku, milují se jako paprsky při západu slunce. Ale někdy zůstávají neuvěřitelně prázdná. Tak prázdná, že zaslechneme prudkou ozvěnu bez písmen. Má i hudba podobné schopnosti? Proto mě tedy bolí u srdce, kdykoliv se zaposlouchám do naříkavých tónů bubnů a vyčerpaných kytar? Možná ano. I tóny se staly lidskou zbraní proti nebeské kráse. Z čeho uděláme ještě ničivou esenci? Z přírody? Existuje jed, co může nadobro uhasit víru uvnitř?

Tajemství přání

7. července 2012 v 19:43 | Šeříková |  Lístky veršů
Přála bych si splynout s vlnkami,

Sasanková víla

6. července 2012 v 14:58 | Šeříková |  Povídky

Copak by sis přála?

2. července 2012 v 17:27 | Šeříková |  Šeříková
Koukám se nahoru, na obláčky, které se snoubí s letním vánkem fantazie, na to, jak hřejí unavené slunce. Nebesa rozsévají večerní kapky rosy pro víly tajemných nocí, drydády topolů, bludičky hledající cestu ke svým zářícím srdíčkům. Krásná hra barev, když mi do očí prší deštík pozdních jarních slz. Mám chuť roztáhnout křídla a odletět, vznést se někam dovnitř, ke dveřím do přístavu spánku, kde se rodí všechny hřejivé sny, ochutnat ranní mlhu, jestli opravdu hladí jako lesní mech, nechat zaznít slůvko bez písmen, zahlédnout šátky bezmezné lásky, zase se vrátit domů. Sfoukávám několik svíček od maminky Přírody, utkané z nejjemnějšího proutí, místo vosku hájem prochází květinová vůně vzpomínání. " Duhové štěstí, Šeříková!" usmívám se.