Mateřská láska

21. srpna 2012 v 20:29 | Šeříková N. |  Příroda kouzlí
Mateřská láska proplouvá celým mým životem. Roztahuje svá nádherná křídla z růžových závěsů, aby mě mohla schovat před zlým světem, cítím její něžné objetí, jak křehce dýchá, kdykoliv se topím v temných myšlenkách. Vždycky si děťátko přitiskne k srdci, které ho ukolébává k naprosté spokojenosti. Nosí drobný klíček dospívání, ale zároveň připomíná hru barev. V království květin se blýská jako maceška nebo mateřídouška, na nočním nebi se prohání přeměněná v sněhového pegase, u našich oken poletuje jako bělásek, uprostřed lesa chrání v podobě jablůňky, odráží se mezi srstí plyšákům. Nikdy nezmizí, nezná pomíjivost..

Ještě teď slyším pláč, neklidné vydechování, flétnu tančících slz, když zašeptala: " Jenže já nic takového necítím. Nemám milující rodiče ani pozemského andílka. Nikdo by za mě neodezvdal sám sebe." Seděly jsme pod vrbou. Dlouhé copánky lístků dívce vlály po vlasech místo rukou postrádané mámy. Potřebovala starší sestru, někoho, kdo by si vyslechnul utajovaná vyznání. Ani si neuvědomila, že zraňovala velké srdce samotné Přírody zpívající všude okolo ukolébavku. Snažila se rusovlásce ukázat cestu k postýlce z hedvábných růží, kde vládlo naprosté bezpečí. Pokoušela se setřít své dcerušce kapky z řas, zahnat bolest. Lauren si to nepřála vnímat. Soustředila se jenom na místa poznamenaná trápením. Naprosto odehnala strážné serafíny zpátky k Bohu. Nenápadně jsem jí pod polštář vložila dva heřmánky pro spánek plný konejšivých snů. Ráno však neřekla ani slovo. Každé šťastné zachvění, políbení hřívy jednorožce mě během večera zdravilo. Prožívala skutečnou mateřskou lásku celého světa - ze sféry duchů stromů, keřů, elfí říše nevinnosti, úsměvy z podmořských hlubin. Ne, ani po probuzení nezapomněla na emoce, co se skrývaly za oponou. I tak zkrátka mlčela. Neuvěřila.

Kolik lidí stále klejí o ničivých sílách Země. Za uklidňujícího deštíku si obalují líce šátky, pod pláštíkem tmy se bojí otevřít oči, během dne se zavírají v klecích. Staví mrakodrapy, aby se dostali na Mars. Kopou do mírumilovných javorů, ubližují úrodné půdě plastem. Proč tedy nezanedbávají hmotnou mámu? Cítí k ní možná zaháněnou pokoru, která ve vztahu k lesům zcela vyprchala. Stěžují si na nedostatek hřejivých objetí, unášejících polibků, postrádají náruč ukrývající veškeré poklady duší. Protože odmítají své skutečné rodiče. Mateřskou lásku přírody neposlouchají, nehýčkají, neopětují. Ignorují moc barev. Však kdyby nepěstovali vnitřní víru, nepokoušeli by se vzlétnout, kdyby netoužili po poznání pravého domova, nezajímali by se o vesmír, kdyby se nechtěli léčit, nehledali by léčivé kamínky. Všechno svádíme na pošpiněnou realitu, jak nic nelze zachránit. Nevšímáme si té malé špetky radosti. Přehlížíme dojaté věty zachumlávající zvířata do měkkých peřin naděje.

Proč nevnímáme mateřskou lásku přírody?


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cielin Cielin | E-mail | Web | 21. srpna 2012 v 21:14 | Reagovat

Občas se trochu stydím, protože přírodu zanedbávám...
Nicméně si vychutnávám každou chvilku strávenou mezi stromy, každý pohled na modravou oblohu, každé ševelení a zpěv ptáků a víl...

Maminka Příroda je tu pro nás... Nejspíš většina lidí prožívá jednu velkou pubertu plnou rozporů s rodiči... Ale i ta jednou skončí - stačí věřit :-)

2 Thalia Thalia | Web | 22. srpna 2012 v 19:39 | Reagovat

Bereš mi slova z úst, jednou jsem na tohle téma psala slohovou práci a učitelka se nestačila divit, kde se to ve mně bere... možná by stačilo na chvíli přestat mluvit a naslouchat, protože Příroda šeptá a zpívá..

3 Alithea Alithea | Web | 1. září 2012 v 10:30 | Reagovat

Užívám si každou chvíli strávenou v přírodě a miluji, když mě vítr, padající listí nebo dokonce dešťové kapičky hladí po tvářích, protože skutečně mám pak pocit, jako by mě hladila maminka...
Ale bohužel, ne všichni mají tak krásnou duši aby dohlédli až na konec svých ničivých činů. Je to smutné...

4 zelenykavalir zelenykavalir | 7. září 2012 v 20:31 | Reagovat

Jednou najdeš toho, kdo za tebe odevzdá sám sebe.
Loučím se s tebou, já na blogu končím. Přeji ti hodně štěstí a lásky do dalšího života.

5 Šeříková N. Šeříková N. | Web | 7. září 2012 v 20:56 | Reagovat

[1]: Vychutnávání je nejdůležitější. :-)

[2]: Přála bych si zahlédnout slova ve tvé slohové práci ;)

[3]: Ale přesto se najdou lidé, kteří ji milují :-)

[4]: Kéž by..
To je mi moc líto. Nevím, možná se ptám opravdu nevhodně, ale proč? I když jsem nebyla zrovna stále při komentářích, tvá slůvka působila tak neuvěřitelně hladivě.. Já ti přeji spoustu pochopení a klidu pro život. A sladké sny..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama