Příroda kouzlí

Podzimní medicína a sníh

27. října 2012 v 22:47 | Šeříková N.
Roztávala ve volnosti. I slzy se jí na tvářích proměnily ve zmrzlé perly deště, který se třpytil prvními zimními baletkami. Vločky ztracené něžně padaly do dlaní, kde v doušcích štěstí usnuly. Drobné stopy bosých chodidel už dávno chlad skryl pod svůj obláčkový šátek. Cítila se jako víla severního pólu zrozená z lunární záře.

Věřím v tebe!

18. září 2012 v 20:08 | Šeříková N.
Vzpomínám si, jak jsem poprvé viděla drobné světlo, téměř hvězdičku s křídly, třpytící se pomněnkovou hladinu studánky. Létala, neviditelná pro ostatní a kouzelně se usmívala. Koho by taková křehkost nechala uvnitř trápení? V okamžení se ztratila veškerá slova, žádné přání poznat její jméno, jenom ta konejšivá melodie krásy. Blýskala se jako perla rosy a zářila jako čiré noční nebe. V dlaních svírala malého psíka, který sladce koukal do vodopádu mého srdce. Věděla jsem, že jednoho rána mi bude zahřívat tvář. A ano, Andělka opravdu existuje.

Šálek heřmánkového čaje

15. září 2012 v 18:58 | Šeříková N.
Všechna slova, která se tady budou třpytit, zacinkají v šálku pro Vendy a jejího spícího kocourka.

Mateřská láska

21. srpna 2012 v 20:29 | Šeříková N.
Mateřská láska proplouvá celým mým životem. Roztahuje svá nádherná křídla z růžových závěsů, aby mě mohla schovat před zlým světem, cítím její něžné objetí, jak křehce dýchá, kdykoliv se topím v temných myšlenkách. Vždycky si děťátko přitiskne k srdci, které ho ukolébává k naprosté spokojenosti. Nosí drobný klíček dospívání, ale zároveň připomíná hru barev. V království květin se blýská jako maceška nebo mateřídouška, na nočním nebi se prohání přeměněná v sněhového pegase, u našich oken poletuje jako bělásek, uprostřed lesa chrání v podobě jablůňky, odráží se mezi srstí plyšákům. Nikdy nezmizí, nezná pomíjivost..

Kvetoucí..

8. srpna 2012 v 22:05 | Šeříková N.
... láska? Láska k přírodě? Kéž bych se roztříštila v její kráse a něze..

Nevinnost..

7. srpna 2012 v 8:18 | Šeříková N.
Když spím, musím cítít teplo kožíšku obrovského medvěda. Po probuzení se stvoření dokáže přeměnit v milého jednorožce, který mě ve své sněhové hřívě zanese ještě na chvíli do krajiny snů. Létá, blýská se, sluneční paprsky proplétá se září svého drobného růžku tvořeného duhovými šátky. Projíždíme se okolo studánkových oblázků třísnících se o vlnky utíkající únavy. Hájem sakurových lístků si necháváme zdobit úsměvy. Nádherný pocit volnosti pomalu odlétá s jitřním vánkem pryč.

S láskou paprsků

15. července 2012 v 19:51 | Šeříková
Slunce pomalu otevřelo své nádherné oči už po ránu plné čisté radosti. Nechalo paprsky zahřívat krajinu jako prochladlého psíka zlatou bavlnou. Lehký vánek svěžího léta pohladil šátek večera a něžně ho sendal z nebe. To se změnilo v čirou probouzející se studánku. Šumělo drobnými vylekanými mraky, které začaly tiše plakat, aby vykouzlily na lučním koberci z květů heřmánku perly rosy. Blýskaly se všude, v korunách jabloní, mezi neposednými pramínky růžovánkových vlasů třešňové dryády, stékaly z tváře jitřní víle, krášlily i vzduch svou příjemnou vlhkostí. Bohužel se v osuškách skřítků zcela ztratily. Přesto světu vyčarovala úsměv na rtech. Její zmizení nadšeně oslavovali ptáci, neboť si konečně mohli jít "přátelsky" popovídat s unavenými žížalami. Sova přístavu snů zahájila den.

Slzy maminky Přírody

23. června 2012 v 13:08 | Šeříková
Křehounké víly upíjí z ranní rosy a místo ní nechávají zářit jitřní světlušky. Nádherné, kouzelné pokropení, co mi tančí po chodidlech, proklouzává mezi prsty a jako doušek čaje zmizí na poslední chvíli. Jak se blýskají, slzy štěstí maminky Přírody. Česám je svými nohami mezi luční stébla, která vyrůstají z voňavé půdy. A pavučiny na stromech světélkují jasněji než perly v řetízku. Kdopak by se neusmál? Kdopak by nenechal rostát své srdíčko? Kdopak by se nezamiloval do ospalých paprsků? Kdopak by se nerozplakal, kdykoliv Země vydechne další své překvapení?

Přírodní duchové

16. června 2012 v 10:56 | Šeříková
"Každé stéblo trávy má svého anděla, který se nad ním sklání a říká: Vyrůstej, vyrůstej!" Tamlud (starobylý židovský text)
Když se zahledíme do kvítku nějaké překrásné rostlinky - na tu barevnost, pestrost, harmonii a klid, co uvnitř zpívá, protože uvnitř, ve svatyni dušičky, sídlí víla. Když se zahledéme do koruny stromů a vidíme tváře - tváře dryád, přírodních duchů. Když se zahledíme na čirou studánku, možná uslyšíme lehké zavzlykání - rusalky. Když se zahledíme na skálu, co nad dní létá? - Déva!

Když..

7. června 2012 v 21:05 | Šeříková
Jako když polštář spí,
Měsíc svítí se Sluníčkem,
jako když čaj zpívá o Andělské říši,
jako když vykvétá sedmikráska uprostřed zimy,
jako když se usmívám na svou bolest
a mávám svému odpočinku na rozloučenou,
jako když vzpomínky zmizí v mlze přítomnosti,
jako když prší z jasného nebe,
jako když se bílé obláčky mazlí s hvězdami
a hvězdy se stávají naší nadějí,
jako když se rozhodneme odejít z cesty
do noční krajiny zázraků,
jako když jíme pramínky vody a pijeme jahody,
jako když pláčeme bez slz,
jako když se radujeme v tichosti,
jako když v mlčení slyšíme vnitřní děťátko,
jako když zapadá Luna,
jako když se studánky očí roztřepí o oblásky srdce spřízené duše.
Jako když se nadechnu výdechem.

Být je normální..
... a zemřít.
 
 

Reklama