Šeříková

Uvadlé šeříky

24. února 2013 v 8:23 | Šeříková N.
Šeříkový háj lehce voní blogovou říši téměř jeden rok. Přála bych si, aby neuvadl pod tíhou ozvěny objevení, abych nemusela utíkat před lidmi, kteří by chtěli zahlédnout mou pravou tvář, tu, která umí šeptat o lásce, rozrůstat se ve verších nebo se rozplynout ve vánku. Nechám jim alespoň jedna dvířka otevřená. Procházka královstvím bez královny zde stále zůstane. Ke svému dalšímu polárnímu přístavu snů však cestu neukážu..

Sladké sny, Šeříková N. =)

Kdybych byla..

23. srpna 2012 v 19:14 | Šeříková N.
Vzpomínám si, jak jsem tady v šeříkové říši poprvé psala článek o sobě. Připadal mi tak neobyčejně obyčejný a neuvěřitelně nudný. Nikdy bych se v něm nezrcadlila. Žádné noční nebe skryté pod tmavě modrý šátek ozdobený ospalými hvězdami ani velké objetí, které bych světu moc ráda věnovala jako peřinu před temnotou. Jenom nicneříkající slova bez duše. Když se ponořím do království své fantazie, cítím každou vůni, každý drobný záchvět lístků sakur. Jenže tehdy nic nepřicházelo. Pouze divné ticho a prázdno. Takže.. nyní, jako kvítky mého srdce vám budou tiše šeptat skrytá poselství.

Copak by sis přála?

2. července 2012 v 17:27 | Šeříková
Koukám se nahoru, na obláčky, které se snoubí s letním vánkem fantazie, na to, jak hřejí unavené slunce. Nebesa rozsévají večerní kapky rosy pro víly tajemných nocí, drydády topolů, bludičky hledající cestu ke svým zářícím srdíčkům. Krásná hra barev, když mi do očí prší deštík pozdních jarních slz. Mám chuť roztáhnout křídla a odletět, vznést se někam dovnitř, ke dveřím do přístavu spánku, kde se rodí všechny hřejivé sny, ochutnat ranní mlhu, jestli opravdu hladí jako lesní mech, nechat zaznít slůvko bez písmen, zahlédnout šátky bezmezné lásky, zase se vrátit domů. Sfoukávám několik svíček od maminky Přírody, utkané z nejjemnějšího proutí, místo vosku hájem prochází květinová vůně vzpomínání. " Duhové štěstí, Šeříková!" usmívám se.
 
 

Reklama